Nádherné zážitky z Bulharska
„Bulharsko je úžasná země. Pokud při návštěvě státu omývaného Černým mořem neležíte jen na pláži nebo v horším případě u hotelového bazénu, získáte spoustu skvělých zážitků.“
Bulharsko jsem navštívil již loni a můj dojem z dovolené byl jednoznačný. Tak jednoznačný, že letos nebylo o čem přemýšlet, Bulharsko bylo jasnou volbou pro rok 2008. A pro rok 2009? No, nechám se překvapit, jak se situace vyvine.
Nesebr
První týden jsme strávili v městě Nesebr. Rozkládá se na pobřeží Černého moře na sever od Burgasu a na jih od Varny a na malém ostrově, který je s pevninou spojen mostem. Na ostrově se nachází historická část města, která je starší, než náš letopočet. Starý Nesebr je opravdu krásný, dojem však poněkud kazí přílišná komercializace. Nový Nesebr na pobřeží je pak vesměs plný obchůdků, hotelů a penzionů, z nichž jsme jeden také obývali. Město na mě příliš dojem neudělalo, příjemně je zde pravděpodobně totiž pouze mimo sezónu, kdy je zde jen pár turistů.
Během týdne v Nesebru jsme samozřejmě podnikli několik výletů. Navštívili jsme po doporučení průvodkyně jeden ze dvou místních akvaparků, bohužel si je spletla a poslala nás do toho opačného, než jsme chtěli my. Naučili jsme se zadarmo jezdit autobusem a viděli jsme vyhlášené Sluneční pobřeží, jehož návštěvu nemůžu doporučit – jde totiž o obrovské seskupení hotelů, obchodů, hotelů a ještě jednou obchodů. Oblast bez historie, kde mimo sezónu přebývá jen několik údržbářů, přelidněné pláže, prostě nic, co by stálo za to.
Varna – delfinárium a vojenské námořní muzeum
Vynikající byl celodenní výlet, při kterém jsme navštívili třetí největší bulharské město Varnu, počtem obyvatel srovnatelnou s Ostravou. Ve Varně se nachází velké turistické lákadlo, delfinárium. Za poměrně tučný obnos uvidíte nezapomenutelnou show s delfíny, kdy budete naprosto žasnout, co se dokážou tito živočichové naučit. Dále nám bylo opět něco doporučeno další průvodkyní - místní vojenské námořní muzeum. Když jsme ho po hodině bloudění v neznámém městě našli, zjistili jsme, že je zavřeno, neboť prochází rekonstrukcí. Pochopili jsme, že spoléhat na neznámé průvodce se nevyplácí. Nemohl jsem si odpustit návštěvu místního McDonald’s. Původně jsem se domníval, že to bude všude stejné, ale sortiment se zde dost lišil. Ať už šlo o to, že měli tři druhy taštiček namísto dvou, jak je zvykem u nás, nebo o to, že jsem dostal sendvič, který jsem skutečně nemohl poznat, neboť byl jakousi zvláštní kombinací.
Zážitky, zážitky a ještě jednou zážitky
Bulharsko je ideální místo pro získání nezapomenutelných zážitků. Neustále nad něčím kroutíte hlavou a říkáte si, že to je možné asi jen v Bulharsku...
Věc první – lidé pracující s turisty zásadně neumí anglicky – což byl pro mě poněkud problém, neboť ruština mě ve škole minula a bulharština je tedy pro mě obtížně pochopitelná. Naučit se místní abecedu je nutností, protože jinak si nepřečtete ani jídelní lístek, nejste-li v restauraci, kde mají český.
Věc druhá. Představte si, že sedíte v restauraci, s obtížemi rozluštíte jídelní lístek a něco si vyberete. Přijde číšník a vy rukama nohama vysvětlujte, co teda chcete. Číšník si při tom zapisuje, ale neustále vrtí hlavou. Přemýšlíte, jestli je vaše kombinace jídel tak nesmyslná, než vám to dojde – v Bulharsku se kýve hlavou naopak než u nás! Nahoru-dolů znamená ne, doleva-doprava znamená ano. A je v tom pořádný zmatek i díky tomu, že nevíte, zda to zrovna dotyčný dělá tak, jak je u nich zvykem, nebo se snaží přizpůsobit tomu, jak to známe my. A také je problém, pokud začnete kývat hlavou vy. To je pak úplný konec. Jednou jsem se tak loni zeptal řidiče autobusu, zda jede do Achtopolu, ve kterém jsme byli ubytovaní. On odpověděl naštěstí ne kýváním hlavy, ale tím, že řekl „Kiten“, ze kterého to k nám byl ještě pěkný kus. No a pak jsem nějak pochopil, že se ptá, jestli tam jedu a já zakroutil hlavou. Což jsem samozřejmě dělat neměl, protože mě začal řidič tahat do autobusu...
Cestování v Bulharsku
Ono vlastně srovnat cestování v České republice a v zemi s hlavním městem Sofií ani nelze. Na bulharském pobřeží existuje několik způsobů, jak se dostat z bodu A do bodu B. Buď pěšky, což se dá u menších vzdáleností a za „škaredého“ počasí, kdy není horko. Můžete si půjčit auto, což stojí do 100 leva na den (asi 1300Kč při dnešním kurzu). Autobusem – to je celkem levné, ale bohužel intervaly mezi některými městy jsou třeba pět hodin. Na výběr je u autobusové dopravy buď starý klasický autobus roku výroby asi 1970, nebo něco na způsob malé dodávky, ve které je nechutně odporný vzduch a horko a sedadla jsou tak u sebe, že spousta lidí si normálním způsobem nesedne. Kromě toho, bezpečnost také není největší prioritou. Sice mají některé autobusy kromě řidiče dokonce výpravčí (jeden pro každý autobus zvlášť), ale jinak... řidiči mají na nohou „žabky“ a když přijedou na křižovatku a svítí červená, kouknou doleva-doprava a pokračují v jízdě. A nesmím zapomenout na to, že zdejší jízdní řády označují přibližnou dobu odjezdu, tedy například 18:45 může znamenat 18:30, ale i 19 hodin – vlastní zkušenost. Dále se jako dopravní prostředek nabízí taxík, ale to je poněkud riskantní, protože zdejší taxikáři by vám vyrazili dech výslednou cenou. Přesto jsme se taxíkem svezli, a taxikář nám skutečně vyrazil dech, ale trochu jinak. To už jsme ale trávili druhý týden dovolené v Lozenci.
O druhém týdnu i o tom, co nám taxikář „provedl“, se rozepíšu v dalším článku, který připravuji, a který tady najdete během následujícího týdne.
V diskuzi je 1 komentářů, můžete přidat další
Kategorie
Jak se žije v OstravěMultimediaTOPWebdesign a ITWindowsZe světaZelený mužíčekŽivot v České republiceRSS
ČlánkyKomentářeUž jste četli?
Nová verze redakčního systému pro blog – co víc si přát?Líbí se mi na škole - webové stránky se vším, co člověk potřebujeZelený mužíček
Blog Registrace Archiv Autor Odkazy Síň slávy
RSS 
Kontakt: mail@zelenymuzicek.cz