„Každý školní rok píšeme nejméně jednu slohovou práci v určeném žánru. Tentokrát byla na řadě úvaha. Většina témat byla nezajímavá a nezáživná, nicméně jedno mě ihned zaujalo. Moje reforma školství.“
Pro slohovou práci jsem se rozhodl si zvolit téma „Moje reforma školství“, neboť je to věc, která se mě přímo týká, a doufám, že ještě několik let týkat bude. Kromě toho si myslím, že k tomu mám dost co říct, stejně jako každý kdo vzdělávacím procesem prochází (ale ne proplouvá!), na rozdíl od úředníků a ministrů, kteří stále uvažují jako by byla léta osmdesátá (ne všichni). Aby však mé závěry nebyly příliš zkreslené tím, že bych se řídil jen svými zkušenostmi ze dvou škol v jedné oblasti, rozhodl jsem se téma probrat i s kolegy studenty z jiných škol a dokonce z jiných koutů republiky. Při psaní jsem poté vycházel jak ze svých myšlenek, tak z informací, které mi poskytli ostatní.
Tak zaprvé bych do školství vložil více financí a více kontroloval jejich využívání. Že peníze v rozpočtu nejsou? Ony by se našly, jen kdyby byla ta snaha. Ať už by šlo o příjmy z úplně jiných zdrojů jako zvýšená spotřební daň na určité typy zboží nebo o výnosy ze školného na vysokých školách. Prostředků by také bylo rázem zdánlivě více, kdyby byly dobře používány, což je však asi utopie.
Jednoznačně je nutné zlepšit vybavení učeben, co se nábytku týče. Je totiž skutečně poněkud obtížné soustředit se na výklad vyučujících, když sedíte na židlích, které zaručeně pamatují ještě soudruha Husáka. Pokud chcete někomu ukázat, čemu je možné říkat vrchol nepohodlí, pošlete jej do školy, ať zkusí sedm hodin na takovém, s prominutím, křápu sedět. Ano, je skvělé, když doma investujete do svého zdraví tisíce a tisíce nákupem vhodné postele i matrace, pohodlného kancelářského křesla, ergonomické klávesnice i myši k počítači, a pak jste nuceni trávit mnoho let průměrně téměř čtvrtinu každého dne na něčem, co vám vytvaruje páteř tak krásně, že z vás budou mít lékaři radost – až vás budou „opravovat“ a účtovat si za to solidní částky.
No a málem bych zapomněl na nezapomenutelné chvíle v laboratořích, kdy musíte při sestavování aparatur pro měření nehorázně improvizovat, protože polovina vybavení „jaksi“ chybí. A na to, že je nutné pracovat ve velkých skupinách až po pěti, protože toho, co v laboratoři náhodou je, tak je málo.
Česká republika je plná paradoxů a absurdností, školství není výjimkou. Například tuto práci jsem po napsání na počítači, v programu, který je určený právě k práci s textem, musel opsat na papír ručně. Skutečně smysluplné využití času, asi stejně, jako jezdit dnes autem s parním pohonem. Důvod? Píše se tak maturitní slohová práce. Důvod? Neznám. V době, kdy například obchodní komunikace probíhá elektronickou poštou nebo se klasickou poštou posílají vytištěné materiály, studenti píší maturitní práce ručně. Pak to dopadá tak, že málokdo zná základní typografická pravidla a kdekdo píše mezery mezi závorkami a jejich obsahem.
Nemám rád šprtání se kvant informací nazpaměť, což je naneštěstí základní kámen výuky mnoha předmětů, na kterém vše stojí. Navrhoval bych snížit množství informací a raději mezi nimi vytvářet souvislosti. Protože je mi k ničemu vědět že jedna je jedna a dva je dva, když nebudu vědět, že např. dva plus jedna je tři. A není lepší, než učit se nazpaměť spousty informací, naučit se, kde jich najít ještě více? Nebo jak poznat v záplavě údajů ty správné a ty chybné?
Rád bych se vyjádřil k velmi diskutovanému tématu, kterým je bezesporu školné na vysokých školách. Jsem jednoznačně pro jeho zavedení. Důvodem, který mě vede k tomuto názoru je však nejen to, že by tím bylo možné pro školství získat více finančních prostředků, ale také to, že za co se platí, toho si lidé váží vždy více než toho, co je zdarma. Někdo namítne, že by to „byla stopka“ pro ty, kteří sice mají v hlavě, ale ne v peněžence. Jednoduché řešení – odklad splácení školného na dobu až po absolvování školy. Dá se totiž předpokládat, že když už někdo jde na vysokou školu, tak má také ambice najít si zaměstnání, o kterém se nedá prohlásit, že by bylo špatně placené. Teď jsem se trefil do vosího hnízda a vyletí na mě učitelé, zbytečně. Právě k těm jsem se totiž nyní chtěl dostat.
Nadmíru jasné mi přijde, že platové ohodnocení učitelů je dnes spíše výsměch, než odměna za někdy velmi nelehkou práci. Proto bych v mé reformě zásadně zvýšil platy učitelům. Jsou to přeci oni, kdo by měl připravit každého člověka na budoucí zaměstnání, a bez této přípravy bychom se mohli vrátit do středověku a pečovat o políčko za domkem. Ponechám stranou, jestli se tak děje nebo ne. Ve vyspělých zemích je běžné, že plat učitelů se také dost odvíjí od toho, jak dlouho se svému povolání věnují, a tak někdo, pro koho je to celoživotní poslání, může si i takto vydělat slušné peníze. Současně se zvyšováním platů by však nebylo na škodu učitelské sbory trochu pročistit, aby osud tisíců osobností nebyl v rukou lidí, kterým jde o jediné – za minimum práce s minimální kontrolou si odnést domů dost na to, aby si mohli v nějakém diskontu koupit „chipsy“ a večer se rozvalit u televize a sledovat nějaký inteligentní seriál „ze života“, vyjádřím-li myšlenku trochu nadsazeně. Takže ano – ohodnotit práci učitelů mnohem lépe, ale jen u těch, co si to zaslouží. Současný stav, kdy do školství kromě těch, které prostě taková práce baví, proudí i lidé, kteří nejsou dost schopní, aby se jinde uplatnili, je podle mě nepřijatelný.
Je toho samozřejmě daleko více, co by se dalo o tématu „Moje reforma školství“ napsat, domnívám se však, že detaily je třeba řešit až po vyřešení hlavních otázek. A ty vyřešeny nejsou a, bohužel, nezdá se, že by se to mohlo v dohledné době změnit. Taková už je holt doba a hlavně naše země.
V diskuzi je 3 komentářů, můžete přidat další